Před psaním

1. září 2010 v 21:05 | Nefrites
Téma: Základy psaní povídek
Autor: Nefrites
Korektura: Calime
Čerpáno: kniha Kurz tvůrčího psaní aneb jak psát hezky česky (Eva Musilová, nakladatelství Computermedia 2008), kniha Kurz tvůrčího psaní aneb od fejetonu po román (Eva Musilová, nakladatelství Computermedia 2008), kniha Tvůrčí psaní pro každého 2 (Markéta Dočekalová, nakladatelství Grada 2010)

Příběh a čtenář
Píšu už tři roky a chtěla bych vám tedy přiblížit, co všechno jsem nad klávesnicí zjistila.
První věc, kterou povídka - než ji začnete psát - potřebuje, je příběh. V každé povídce se musí něco stát. A každý autor by si měl předem rozmyslet, o čem že právě jeho dílo bude. Hrdinové musí projít nějakým dějem, čelit nebezpečí, zamilovat se nebo se například sesypat a snažit se dát svou psychiku zpátky do normálního stavu.

Potřebujete ale vědět ještě spoustu dalších věcí; Co bude hlavní myšlenkou? Jak rozsáhlá bude vaše povídka (či jiný literární útvar)? Jaké budou hlavní postavy? Jaké vedlejší? Kterou formu si zvolíte? Jaký bude mít povídka rytmus? Budu toto dílo zveřejňovat? Pokud ano, co chcete, aby vaši čtenáři cítili? Co jim může vaše dílo dát? A hlavní a nejdůležitější otázka:
Proč?

Proč chcete psát? Pokud jde jen o vypsání emocí, o urovnání vlastních myšlenek, o snění s otevřenýma očima; pokud autor píše pro sebe, není třeba povídku zveřejňovat. Často v poznámkách na konoze čtu: měl/a jsem depku, tak jsem napsala tohle… Potřeboval/a jsem se vypsat. A já si říkám, že když to psali jen pro sebe, tak proč mají potřebu to vydávat?
Pokud píšu pro čtenáře, je to něco jiného. Pochopí čtenář, co jsem chtěl/a říct? Bude se u mého hororu bát? Je ten smutný konec mé romantické povídky takový, že si se slzami v očích řekne: "To se skutečně mohlo stát." Je tohle reálné? Uvěří tomu čtenář?

Je tedy důležité myslet na čtenáře. Protože knihy a povídky zpravidla čteme proto, aby nás rozveselily, rozesmutnily, či na nás jinak emočně zapůsobily. Pokud je nějaká scéna skutečně dojemná, nebo smutná, čtenář pláče. Působí-li ale stejná scéna strojeně, čtenář neprožívá nic. Je-li scéna přehnaná, řinou se zde naprosto nepřiměřené potoky slz, pak se nelze než povídce zasmát a říkat si, že autor je blbeček. Čtenáři je zpravidla jedno, kolik je vám let, kolik jste toho už napsali, nebo jestli prožíváte nějakou autorskou krizi. Čeká jen přiměřený zážitek, který na něj zapůsobí.

Já například, když jsem psala Pocit viny - což je povídka, u které mi mnoho lidí říkalo, že brečeli - tak jsem bulela jak želva a přes slzy jsem neviděla na klávesnici. Autor by měl zmíněné emoce prožívat daleko důrazněji než čtenář. Koneckonců, autor s postavou příběh prožije, cítí všechno a je s ní do posledního dechu, čtenář "jenom" čte.

Další moje rada: Napište si osnovu. Nemějte ji jen v hlavě, prostě si ji napište. Předejdete tak autorským blokům: já nevím, co bude dál. Budete to vědět a neztratíte se v ději.

Prostředí a styl
Je důležité si obojí ujasnit ještě před začátkem psaní. Autor se musí rozhodnout, jak vlastně chce psát - dost často to záleží i na příběhu. Točí-li se kolem jedné postavy, a ta je přítomna u všech důležitých událostí, či jí je může někdo efektně tlumočit, máte na výběr hned z několika základních způsobů. Vypravování v první osobě, kdy vše vidíte očima hrdiny a není možné se od něj odpoutat. Nebo v osobě třetí, s emocionálním zabarvením hlavního hrdiny - zde můžete v průběhu příběhu či napjatých scén vyměnit hrdinu, s nímž vypravěč sdílí pohled na věc. Takové skoky je dobré oddělovat odstavci, nebo využívat rozčlenění příběhu na kapitoly.
Čas můžete vybrat podle svého, ale pokud jste začínajícím autorem je daleko lepší v rámci jedné povídky čas a osobu neměnit. Přítomný čas se lépe hodí pro povídky, které potřebují vybudovat vysoké napětí.

Pak jsou tu ovšem situace, kdy jediná osoba nemůže pojmout celý příběh. Například, když potřebujete vnést do povídky naprosto nestranný názor. Cynický i sarkastický vypravěč je například velmi vhodný pro komedie.
Čas má kromě formy ještě jedno úskalí. Budeme příběh vyprávět chronologicky? Nebo se odvážíme použít retrospektivu a hrát si se vzpomínkami? Retrospektiva je daleko těžší a autor ji musí mít do detailu promyšlenou, protože, je-li vzpomínek a časových skoků příliš mnoho, čtenář se nakonec může ve všech nepřehlednostech ztratit. Jestliže je vzpomínek málo, nemusí čtenář pochopit celý příběh, protože mu chybí informace.

Do prostředí patří ještě jedna věc, kterou je nutné si ujasnit. Kde se bude povídka odehrávat. Díky FF nám problém částečně odpadá, nehodláte-li psát AU (alternative universe). Musíme si ale uvědomit, že ve světě Naruta či v jakémkoli jiném jsou originálem daná pravidla. Ty jsou v povídkách neměnná. Neumí-li ninjové létat, nebudou to umět ve vaší povídce. Neumí-li ninjové oživovat, nebudou to dělat. (A když, tak musí mít pořádný důvod.)

Kánon tu je, byl a bude
Aneb, originální předloha je neměnná (výjimka u AU stále platí). Pokud bude Naruto ve vaší povídce chápat a polemizovat nad teorií relativity, je něco špatně, protože Naruto je v originále blb.

Pak také ale nevysvětlujte, že Itachi vyvraždil klan Uchiha, protože čtenář není blbec a Naruta zná. Například v jedné povídce jsem našla "Třetí hokage byl zabit Orochimarem a Konoha měla co dělat, aby udržela svoje místo mezi pěti nejmocnějšími vesnicemi. Jiraiya s Narutem šli hledat Tsunade, jednu ze saninů, aby se stala novou hokage Konohy. Anbu jednotky musely plnit spoustu misí.
Jiraiyovi a Narutovi se podařilo najít Tsunade. Po pár dnech v Konoze byla jmenována pátou hokage vesnice. Jakmile byla jmenována, musela se vypořádat s hrozbou. Ta hrozba byla organizace jménem Akatsuki, kteří chtěli získat jinchuuriki."
- http://147.32.8.168/?q=node/80967 - dvojí hra, Shizuka Yoru. Úplně zbytečné.
Nemusíte popisovat, že Hinata je černovláska (modrovláska), protože čtenář to ví. Stejně jako ví, že miluje Naruta.
Dávejte si pozor na zachycení skutečných charakterů postav. Když jsem psala povídku z pohledu Shikamara, prošla jsem si všechny dosavadní díly Shippuudenu a našla si úryvky, kde se nejvíce projevila jeho osobnost. Jediná věta ho nespecifikuje. Takže, když u vás bude nějaký aktivní sportovec před závody říkat "to je otrava", ještě to z něj nedělá Shikamara. Stejně jako Sakuru nedělají růžové vlasy a Hinatu koktání. Osobnost je daleko složitější a má mnoho vrstev. Postavy reagují na situace kolem sebe podle toho, jaký je na ně vyvíjen tlak. Ne proto, že to prostě potřebujete do příběhu.

Dlouhé série
Chcete-li napsat dlouhou sérii, je dobré mít předtím již nějaké zkušenosti s psaním, než se pustíte do rozsáhlého projektu, protože člověk, který se do něčeho pouští poprvé, neví, jaké problémy mohou nastat, jaký styl mu nejvíce vyhovuje a jak se vlastně píše. Je proto lepší prvně se "najít" a teprve potom psát delší sérii.
Před psaním je obvykle dobré napsat si osnovu, většinou platí, že čím delší dílo, tím podrobnější, protože některé maličkosti, které by se vám ve vašem díle líbily a na začátku si je tam naplánujete, můžete snadno v průběhu psaní zapomenout a pak se marně snažit vzpomenou si, co že to vlastně bylo.
Z vlastní zkušenosti vím, že když si nenapíšu osnovu a podrobně nepromyslím povídku, tak se prostě na nějakém přelomovém úseku zaseknu a nevím jak dál. Také vím, že v mých vlastních osnovách by se nikdo jiný nevyznal, protože by nechápal mé asociace. Osnově ostatní nemusí rozumět, je jen pro vás. Ale pro dlouhé série je důležitá.
Když si budete rozmýšlet děj, můžete ho již v zárodku členit na kapitoly. V každé kapitole by se mělo něco stát. Něco přelomového a důležitého pro děj. V rozhovorech by se mělo taky něco vyřešit, přestože obyčejní lidé se valnou většinu svých dialogů věnují blbostem. To je sice pravda, ale povídky nečteme proto, že se tam mluví o ničem. Čteme je, protože se tam něco děje. Nemusíte popisovat každý den podrobně, stačí ho nahradit pár větami nebo třeba úplně vypustit a zmínit se až v dalším odstavci. "Před třemi dny jsme byli ještě v Konoze, vždycky mi to přijde tak zvláštní." Jen lehce naznačit, čtenář to pochopí.
Děj povídky by měl svým způsobem gradovat, aby se čtenář těšil na další díly a nakonec už napětím nemohl dospat. V knize o tvůrčím psaní (Kurz tvůrčího psaní, aneb od fejetonu po román - Eva Musilová, Computer media. 1. i 2. Díl) jsem zjistila, že teoreticky by se mělo 25% akcí odehrávat v první třetině knihy (povídky). Protože, kdyby ji tvořily převážně popisy a jiné přípravy na děj, čtenář by prostě knihu odložil, jelikož by ho nebavila. Kdyby se tu však nacházelo více akce, povídka by neměla patřičný spád a jednoduše by vám na další části nezbyl děj.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Dejte o nás vědět

Banner